Bylo nebylo, v hlubokém lese, kde kvetly jarní květiny a zpívali ptáci, žil malý zajíček jménem Oskar. Oskar měl bílou srst jako sníh a uši dlouhé, že když běhal, plandaly za ním jako praporky na větru. Jako každý rok, s blížícími se Velikonocemi, měl Oskar velmi důležitou práci: pomáhat Velikonočnímu zajíci rozdávat dětem velikonoční vajíčka.

Ale letos bylo něco jinak. Velikonoční zajíc onemocněl a celé rozdávání vajíček bylo v nebezpečí. 'Oskare,' řekl Velikonoční zajíc, 'musíš tento rok převzít mou roli. Jen ty můžeš zajistit, aby všechny děti dostaly svá vajíčka.' Oskar, i přes svůj strach, přikývl. Věděl, že nemůže zklamat děti ani Velikonočního zajíce.

První úkol bylo sehnat vajíčka. Oskar navštívil slepice na statku, které byly vždy odpovědné za jejich malování. 'Potřebuji vaši pomoc,' řekl Oskar. 'Musíme namalovat stovky vajíček přes noc!' Slepice byly ochotné pomoci a celou noc pracovaly, aby vše stihly.

S korbou plnou barevných vajíček se Oskar vydal na cestu. První zastávka byla u Měsíčního jezera, kde žily vodní víly. Ty měly za úkol požehnat vajíčka magickými schopnostmi, aby přinášely radost a štěstí každému, kdo je najde.

Po požehnání vílami se Oskar vydal přes Tichý les, kde na něj čekaly různé výzvy. Musel se vyhnout lstivému lišákovi, který chtěl vajíčka pro sebe, a překonat řeku, která byla plná bahna. Ale s pomocí svých přátel - starejšího ježka a moudré sovy - vše zvládl.

Když dorazil do Vesničky pod kopcem, děti už na něj netrpělivě čekaly. Oskar začal rozdávat vajíčka, sledujíc jak se dětské tváře rozjasní úsměvem. Každé dítě dostalo vajíčko a Oskar cítil, jak se mu srdce plní hrdostí a štěstím.

Ale práce ještě nebyla hotova. Oskar musel zajistit, aby vajíčka dostaly i děti ve vzdálenějších částech lesa. Přeskočil potoky, proběhl kvetoucími loukami a dokonce se vyhnul skupině zvědavých medvědů.

Nakonec se Oskar dostal k poslednímu domku na kraji lesa. Byl už unavený, ale jeho poslání bylo splněno. Každé dítě v lese dostalo své velikonoční vajíčko. Oskar se s úsměvem vracel domů, vědom si, že dokázal něco velkého.

Když se vrátil, Velikonoční zajíc už byl na vzestupu. 'Děkuji ti, Oskare,' řekl s úlevou. 'Udělal jsi něco, co jsem si nikdy nemyslel, že je možné. Jsi pravý hrdina.' Oskar cítil, jak se mu oči zalévají slzami štěstí.

Od té doby byl Oskar známý jako Oskar Velikonoční, a každý rok mu byla svěřena čest rozdávat vajíčka. A kdykoliv se děti ptaly, kdo přináší velikonoční vajíčka, vždy se říkalo: 'To je Oskar, nejodvážnější zajíček v lese.'

A tak žil Oskar šťastně až do konce svých dnů, vědom si, že každý Velikonoce přináší radost a štěstí do životů dětí po celém lese. A kdykoliv jarní květiny rozkvetly, věděl, že je čas na další dobrodružství.