Jednoho chladného jarního večera, kdy hvězdy začaly vykukovat z noční oblohy, malý Peter seděl u okna svého pokojíčku a přemýšlel o světě za hranicemi jeho známé vesnice. V tom si všiml zvláštního světélka, které tancovalo nad střechami domů. Zvědavost ho navedla, aby následoval toto světlo, které ho zavedlo hluboko do srdce starého lesa, kde našel zářící prsten položený na mechu pod starou dubovou kmenem.

Když se Peter ohnul, aby prsten vzal do ruky, zaslechl něžný hlas. 'Děkuji ti, že jsi mě našel,' ozvalo se z prstenu. 'Jsem prsten snů a přání. Každý, kdo mě nese, může jednou za měsíc vyplnit jedno přání.' Peter, překvapen ale vzrušený, si prsten nasadil a okamžitě cítil, jak se jeho mysl naplnila kouzelnou energií.

Následující den Peter vyrazil do lesa, aby prsten vyzkoušel. Narazil na malého zajíce, který byl zraněný a nemohl skákat. Peter, cítíc s ním soucit, si přál, aby zajíček byl zase zdravý. Jakmile to vyslovil, zajíček se zázračně uzdravil a skákal radostí kolem Petra. To byl moment, kdy si Peter uvědomil, jak mocný prsten našel.

Dny plynuly a Peter používal prsten, aby pomáhal zvířátkům v lese. Pomohl mladému vlku najít cestu zpět k jeho smečce, a starému medvědu, který již nemohl lovit, zajistil dostatek jídla. S každým dobrým skutkem se Peter cítil šťastnější a les byl plný radosti a vděčnosti.

Ale s každým splněným přáním se prsten trochu zmenšil. Peter si toho všiml a začal se obávat, že kouzlo prstenu jednou pomin. Rozhodl se, že použije poslední přání pro něco velkého – přál si, aby les, který dal domov tolika zvířatům, byl vždy chráněn a nikdy nebyl zničen.

Když vyslovil toto poslední přání, prsten se rozplynul. Les zazářil jasnějším světlem a Peter cítil, že jeho přání bylo vyplněno. Od té doby, kdykoli projde lesem, cítí, jak je všude kolem štěstí a mír. A i když prsten již není, jeho duch stále žije v srdci lesa, který je plný života a kouzel.