Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, stál starobylý hrad obklopený temným lesem. Zvěsti tvrdily, že v něm straší, ale nikdo z vesničanů se tam odvážil. Jednoho dne se však odvážný devítiletý Martin rozhodl, že tajemství hradu odhalí. Vybaven svítilnou a starou mapou, kterou našel na půdě, se vydal na cestu, která měla být plná překvapení.

Když dorazil k hradu, slunce zapadalo a stíny se začaly prodlužovat. Martin vstoupil do hradu a procházel temnými chodbami, srdce mu bušilo v hrudi. Tu najednou uslyšel slabé šeptání. Zvuk pocházel z jedné z prázdných místností. Martin opatrně nahlédl dovnitř a uviděl starou knihu ležící na prachem pokrytém stole.

Martin knihu otevřel a začal číst. Každá stránka vyprávěla příběh jednoho z dávných obyvatel hradu. Jak četl, začaly se duchové těchto obyvatel materializovat a vyprávět mu své příběhy osobně. Martin zjistil, že duchové nejsou zlí, jen osamělí a chtějí, aby jejich příběhy byly slyšeny.

Po celou noc Martin poslouchal příběhy duchů – o rytířích, krásných princeznách, statečných bojovnících a moudrých králích. Každý duch měl jiný příběh, ale všechny měly něco společného – každý z nich zanechal na hradu kus své duše.

Když první paprsky ranního světla pronikly okny hradu, duchové se pomalu začali rozplývat. Martin, nyní plný nových příběhů a pochopení historie hradu, věděl, že musí tyto příběhy sdílet. Sliboval duchům, že se vrátí a že jejich příběhy nezapadnou do zapomnění.

Martin se vrátil do vesnice právě když vesničané vycházeli z domovů. Rozprávěl jim vše, co zažil, a vesničané ho poslouchali s údivem. Nikdo již hrad nevnímal jako místo strachu, ale jako pokladnici příběhů a historie.

Martin se stal vypravěčem a strážcem příběhů hradu. Každý rok na den, kdy hrad navštívil, se konala slavnost, kde Martin vyprávěl nové příběhy, které odhalil. Hrad byl nyní místo spojení mezi minulostí a přítomností, mezi lidmi a duchy.