Jednoho jarního rána, když první paprsky slunce prozářily mraky a dotkly se křehkých květů ve Kouzelném údolí, se probudila malá víla Amálka. Byla to víla, která měla na starosti péči o všechny květiny v údolí. Tento den byl zvláštní, protože byl prvním dnem jara a Amálka měla za úkol probudit všechny rostliny po dlouhém zimním spánku.

Amálka se nejprve vydala k řece, kde květy vodních lilii ještě spaly. Položila své malé ruce na chladnou vodu a šeptem začala zpívat starou vílí píseň. Pomalu, list po listu, se lilie začaly probouzet a otevírat své bílé květy k rannímu slunci.

Po úspěšném probuzení lilii se Amálka vydala do lesa, kde mezi hustými stromy spaly zvonky a fialky. S lehkostí v srdci tancovala mezi stromy a každému květu jemně foukla na okvětní lístek. Jedním dechem plným jarního vzduchu přiváděla život zpět do lesa.

Poté co les ožil barevnými květy, Amálka narazila na starou dubovou kůru, pod kterou zimoval malý ježek. Pomalu se přiblížila a teplým hlasem ho volala, aby se probudil a užil si krásu jara. Ježek se protáhl, zamumlal poděkování a spokojeně se rozhlédl po znovu oživeném lese.

Následně se Amálka vydala k poli plnému tulipánů, které ještě nevykvetly. S roztomilým úsměvem na rtech třepotala křídly a stříbrný prach z jejích křídel padal na políčko tulipánů. Během několika okamžiků se pole rozjasnilo všemi barvami duhy, jak se tulipány probouzely k novému dni.

Po tulipánech byla na řadě stará jabloně, která stála osamoceně na kraji lesa. Amálka se k ní přitulila a zašeptala sladké slova o nadcházejících dnech plných slunce a tepla. Jabloně, vděčná za péči, začala pomalu pučet a slíbila bohatou úrodu sladkých jablek.

Když se slunce začalo pomalu sklánět k západu, Amálka se rozhodla navštívit vrchol kopce, odkud měla přehled o celém Kouzelném údolí. Sedla si na kámen a dívala se, jak se v údolí šíří život, který pomohla obnovit.

Ale i přes veškerou krásu si Amálka všimla, že jedno místo zůstává stále šedé a neživé. Byl to malý koutek u potoka, kde květy neměly dostatek světla. Rozhodla se, že druhý den ráno se tam vydá a vrátí tam život.

Ráno, hned jak se probudila, Amálka zamířila k zapomenutému koutu. S láskou a trpělivostí začala pracovat na tom, aby i tato část údolí rozkvetla. Zasadila nové květiny a přenesla tam kousek slunečního svitu.

Po náročné práci se Amálka vrátila na svůj oblíbený kámen a s úsměvem sledovala, jak se i poslední koutek údolí probouzí k životu. Kouzelné údolí bylo nyní plné barv a života, a vše díky malé víle, která věřila v sílu jara.

Večer, když se Amálka chystala na odpočinek, přiletěla za ní starší víla, která ji dohlížela. Pochválila Amálku za její práci a obě se společně dívaly na západ slunce, který maloval nebe nad údolím nejkrásnějšími odstíny oranžové a červené.

Starší víla předala Amálce malý medailon, který sloužil jako symbol moudrosti a ochrany. Amálka, dojatá a vděčná, slíbila, že bude i nadále pečovat o Kouzelné údolí a všechny jeho obyvatele.

A tak skončil první jarní den v Kouzelném údolí. Amálka, s novým medailonem kolem krku, usnula pod starou jabloní a snila o dalších dobrodružstvích, která ji čekají. A celé údolí spalo spokojeně, vědomě si, že je pod ochranou statečné a laskavé víly.