Bylo nebylo, v malé vesničce u lesa, kde kvetly jarní květiny a zpívali ptáčci, žil malý zajíček jménem Pepíček. Pepíček byl velmi zvědavý a miloval dobrodružství. Jednoho dne, když se blížily Velikonoce, se rozhodl, že vyrazí na výpravu za tajemným Velikonočním vejcem, o kterém mu vyprávěla jeho babička. S batůžkem plným mrkviček a srdíčkem plným odvahy se vydal do hlubokého lesa.

Jakmile Pepíček vstoupil do lesa, cítil vůni jarní trávy a slyšel šumění stromů. Cestou potkal moudrou sovu, která mu poradila, aby hledal u starého dubu, kde se slétají všechny lesní zvířata. Děkuje sově a pokračuje dál, plný naděje. Po cestě potkává různá zvířata, která mu každé přidá kousek rady, jak vejce najít.

Když došel k starému dubu, našel tam shromáždění zvířat, která společně oslavovala příchod jara. Zajíček se přidal k oslavě a povídal si s každým zvířátkem. Právě když začal ztrácet naději, že Velikonoční vejce najde, přistoupil k němu starý ježek a pověděl mu o skryté jeskyni za vodopádem, kde se vejce ukrývá.

Pepíček poděkoval ježkovi a vydal se k vodopádu. Po krátké cestě našel jeskyni, ve které bylo skutečně skryté zářící Velikonoční vejce. Byl ohromen jeho krásou a věděl, že toto vejce přináší štěstí a radost všem v lese. Opět se vrátil k dubu, kde všem zvířatům ukázal vejce a společně oslavovali.

Od té doby Pepíček každý rok organizuje Velikonoční hledání vejce pro všechna lesní zvířata. A tak se stalo, že malý zajíček Pepíček se stal hrdinou lesa a každé Velikonoce přinášel radost a štěstí všem kolem sebe. A jak se říká, kdo štěstí rozdává, ten štěstí má, a tak byl Pepíček šťastný až do konce svých dnů.