V malé vesničce, kde každý dům měl barvu jednoho z duhových odstínů, žila veselá holčička jménem Srdíčko. Srdíčko měla dar rozdávat radost všude, kam přišla. Jednoho dne, když běhala po návsi plné květů, potkala Slzičku, malého chlapce, který seděl sám pod starým vrbovým stromem a smutně díval se do země.

Srdíčko se k němu přiblížila a zeptala se ho, proč je tak smutný. Slzička jí pověděl, že ztratil svůj nejoblíbenější kámen, který měl kouzelnou schopnost měnit barvy podle jeho nálady. Srdíčko se rozhodla, že Slzičkovi pomůže jeho kámen najít, a tak společně strávili celé odpoledne pátráním po vesnici.

Při hledání se učili jeden od druhého. Srdíčko ukázala Slzičkovi, jak najít radost v malých věcech, jako je hra na slunečních paprscích nebo poslech ptačího zpěvu. Slzička zase ukázal Srdíčku, jak občas je důležité se zastavit, smutnit a nechat své pocity volně plynout.

Když už se zdálo, že kámen je navždy ztracen, našli pod křovím zářící kámen. Slzička ho vzal do ruky a kámen začal měnit barvy. Smutek se proměnil v úsměv a Slzička pochopil, že i když je někdy smutno, vždy se najde cesta, jak cítit se lépe.

Srdíčko a Slzička se stali nerozlučnými přáteli. Srdíčko naučila vesničany, že smích a radost jsou nakažlivé, zatímco Slzička je učil, že smutek je součástí života, kterou můžeme sdílet a společně překonávat. A tak vesnička získala rovnováhu mezi radostí a smutkem, a všichni žili šťastně až do konce svých dní.