Kdysi dávno, když se mlhy plazily po kopcích a lesy zpívaly starodávné písně, žili byli dva chlapci – Matouš a Kryštof. Byli nerozluční jako hvězdy a měsíc, jako dvě kapky rosy na jedné květině. Žili na kraji vesnice, v chaloupkách, jejichž střechy byly porostlé mechem a jejichž okna hleděla do hlubokého lesa zvaného Čaroles.

Čaroles nebyl obyčejný les. Stromy tam šepotaly, ptáci mluvili ve verších a lišky znaly tajemství noci. Nikdo z vesničanů se však do lesa neodvážil vkročit – vyprávělo se, že kdysi dávno se v Čarolesu ztratila celá karavana poutníků a našli z ní jen zlatou píšťalu a pohárek, v němž se třpytilo světlo jako hvězda.

Ale Matouš a Kryštof byli jiní. Matouš měl v srdci odvahu větší než duby, a Kryštof nosil v kapse deník snů, kam si kreslil mapy kouzelných míst, která ještě nikdo nikdy neviděl.

Jednoho podzimního rána, kdy se svět probouzel do mléčné mlhy, řekl Matouš: „Kryštofe, dnes půjdeme do Čarolesa. Vím to. Dnes je ten den.“

A Kryštof se usmál. Bez otázek, bez strachu. Jen si zabalil do uzlíku koláče od maminky, lahvičku medoviny a Matouš si přivázal na opasek malou dřevěnou flétnu. A tak vykročili.

Setkání s Glomurem, duchem lesa

Když vkročili do Čarolesa, hned věděli, že tu platí jiná pravidla. Stopy pod nohama mizely, cesty se kroutily a motýli šeptali jména, která nikdo neznal. A pak – u prastarého buku, jehož kůra byla jako mapa času – se objevil Glomur.

Byl to duch lesa, s očima jako jiskry, vlasy z lišejníku a hlasem jako déšť na střeše.

„Proč jste přišli, děti lidského času?“ zeptal se Glomur.

„Přišli jsme najít světlo, které zůstalo v lese,“ řekl Matouš.

„A také slyšet písně, které už nikdo nezpívá,“ dodal Kryštof.

Glomur se zadíval do jejich očí. A pak kývl.

„Pak musíte projít třemi zkouškami: musíš pochopit, co říká ticho, co znamená ztratit se, a co je nejsilnější magie na světě.“

Zkouška první – Ticho

První zkouška vedla do Doliny mlčení. V tomto koutě lesa bylo takové ticho, že bylo slyšet tlukot srdce borovic. Matouš a Kryštof mlčeli, dny a noci, dokud nepochopili – ticho není prázdnota. Je to jazyk stromů. Ticho říká: „Buď přítomen.“

A když to pochopili, dolina se rozestoupila a ukázala jim cestu dál.

Zkouška druhá – Ztracení

Pak přišli do Labyrintu věčných stínů. Cesty se měnily, noc se tvářila jako den a den byl jen sen. Matouš se ztratil Kryštofovi a Kryštof Matoušovi. Každý musel projít vlastní cestou. Kryštof potkal vlka s jedním okem, který mu řekl: „Ztratit se neznamená být sám. Znamená to najít, co je v tobě.“ Matouš promluvil s měsícem, který ho vedl pomocí stříbrných paprsků.

A když se našli u jezírka, které zpívalo, byli silnější než dřív.

Zkouška třetí – Nejsilnější magie

Třetí zkouška byla nejtěžší. Glomur je přivedl k obrovskému stromu – Stromu zapomnění. Tam jim řekl:

„Chcete světlo z pohárku? Musíte se vzdát toho, co máte nejraději.“

Matouš se podíval na Kryštofa. Kryštof na Matouše.

A pak Matouš řekl: „Ale to nejraději je právě tady – náš přátelství. To nemůžeme ztratit.“

Kryštof přikývl. „A to je nejsilnější magie.“

Strom zazářil. Ze svého kmene vyslal zlatou jiskru, která se proměnila v malý pohárek. Ten se vznášel mezi nimi a vydával teplo jako objetí.

Návrat

Když se vrátili do vesnice, mlhy se rozestoupily, les zůstal klidný a vesničané je vítali s úžasem. Pohárek se světlem dali do středu vesnice, kde od té doby svítil každou noc a připomínal, že přátelství je silnější než kouzla.

A Matouš a Kryštof?

Začali zapisovat své příběhy. Každý další den byl novým dobrodružstvím, novou pohádkou. A tohle, milý čtenáři, byl teprve začátek.

Pokračování příště...