Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami, kde se nebe dotýká země a hvězdy hrají s měsíčním svitem, žilo Sluníčko. Jednoho dne se Sluníčko probudilo a cítilo se nějak smutně. Svítilo a svítilo, ale jeho zlaté paprsky nebyly tak jasné jako obvykle. 'Proč se cítím tak smutně?' zamyslelo se Sluníčko a rozhodlo se vydat na cestu, aby našlo odpověď.

Cestou potkalo Sluníčko mnoho svých přátel - větrnou oblaku, která pláchala před deštěm, zpěvného ptáčka, co si broukal veselou melodii, a starého duba, co šuměl listy jako by vyprávěl tajemný příběh. Každý z nich se snažil Sluníčko rozesmát a rozveselit, ale smutek byl jako těžký kámen na jeho srdci.

Jednoho večera, když se Sluníčko už unavené vracelo domů, spatřilo na obloze malou tlumeně svítící hvězdičku. Byla to Hvězdička, která také vypadala smutně. 'Proč jsi smutná, Hvězdičko?' zeptalo se Sluníčko. Hvězdička povzdechla: 'Nikdo si mě nevšímá ve velkém světě jasných hvězd. Cítím se tak osamělá.'

Sluníčko si k Hvězdičce sedlo a společně strávili celou noc v tichém rozhovoru. Vyprávěli si o svých pocitech a strachu ze samoty. Jak se nebe pomalu barvilo růžovou a oranžovou, oba pocítili, jak se jejich smutek pomalu rozplývá a nahrazuje ho nové přátelství.

Od té noci se Sluníčko a Hvězdička staly nerozlučnými přáteli. Každý večer, předtím než Sluníčko zapadlo za obzor, poslalo Hvězdičce jasné paprsky plné tepla a světla. A Hvězdička, i když byla malá, svítila jak nejjasněji mohla, aby dala najevo, že je tam pro Sluníčko.

S každým dnem se Sluníčko cítilo šťastnější a jeho zlaté paprsky byly jasnější než kdy předtím. Obě, Sluníčko i Hvězdička, pochopily, že štěstí není o být nejjasnější nebo nejviditelnější. Štěstí je o sdílení, pochopení a přátelství.

A tak, kdykoliv se někdo z nás cítí smutný nebo osamělý, může vzhlédnout k obloze. Sluníčko a Hvězdička nám připomínají, že nikdy nejsme sami a že štěstí nalezneme ve spojení s druhými. A žili šťastně až na věky.